Jak to mohlo dojít tak daleko? Od chvíle, co tahle myšlenka Daniela navštívila, ho ještě ani na moment neopustila, a trvalo to už skoro hodinu. Nebojoval s ní, spíš nad ní znovu nevěřícně zakroutil hlavou, posunul si přitom brýle naučeným pohybem výš ke kořeni nosu a několikrát po sobě zkontroloval přezku svého kovbojského opasku. Z pootevřených oken pronikala do místnosti vůně z čerstvě posečených travnatých pruhů před domem a horký letní vzduch, který podvečerní šero zatím nestačilo ochladit. Z vysokých podlouhlých reprobeden umístěných v každém rohu obývacího pokoje tiše zpívala asi popáté svým mazlivým a uklidňujícím hlasem Chiara Mastroianni Baladu o měsíci červnu, při které se Daniel často oddával dennímu snění. Miloval emocemi nabité filmové scény podkreslené jemnou romantickou hudbou, což (jak sám přiznával) bylo pro muže neobvyklé, a při téhle písni si většinou představoval sám sebe na pobřeží nějaké jižní země, jak se spokojeně houpe v křesle na terase před bílým dřevěným domem, kouří doutník a listuje výtiskem své nové knihy, která se pochopitelně již za pár dnů stane psychologickým bestsellerem.
K pocitům muže ze svých představ, který s povznášející lehkostí dosáhl všeho, o co v životě usiloval, měl však zrovna teď na míle daleko. Šero jeho pokoje začaly právě v pravidelných intervalech protínat pruhy modrého světla doplněné o nezaměnitelně ječivý zvuk sirén, a pokud v této chvíli ještě vůbec dokázal snít, potom všechny zbytky jeho snových představ zběsile zahalovaly černočerné mraky jako ve zrychleném filmovém záběru. Vedle v kuchyni na podlaze leželo bezvládné tělo jeho ženy a rytmický dusot podrážek těžkých bot dole na chodníku mu dával neochvějnou jistotu, že rozuzlení příběhu se neodvratně blíží. Pevně se rozkročil uprostřed pokoje, rozechvěle se nadechl, jako by se chtěl potopit a už nevyplavat, a přivřel oči. Jak to mohlo krucinál dojít tak daleko?!
„Můžeme takhle skončit?“ zeptal se Daniel obvyklou frází na konci předposledního sezení dalšího nekonečného pracovního dne a svedl vyčerpávající a neviditelný zápas se svou profesionalitou, která mu doporučovala, aby se přitom paní Věře nedíval hladově do výstřihu, i když k tomu právě teď byla ideální příležitost. Bylo to jen o několik hodin dříve, než se přes jeho život přehnala zdánlivě nenápadná přílivová vlna drobných, a přesto osudových událostí.
„Jistě,“ špitla jako obvykle a zvedla k němu konečně své velké hnědé oči.
„Dobrá, děkuju vám za návštěvu a ještě se domluvíme na příští týden,“ pravil optimisticky, ale zároveň si dával záležet na tom, aby loučení neznělo až příliš nadšeně. Popravdě řečeno bylo totiž nejlepším momentem celého setkání, protože terapie paní Věry se nikam neposouvala. Kolikrát tady už proboha byla? Třicetkrát? Čtyřicetkrát? Daniel byl skálopevně přesvědčený o tom, že téhle nudné dámě nemůžou sezení s ním nic přinášet, ale přesto se dostavovala týden co týden se železnou pravidelností o pět minut dříve do jeho čekárny a v béžové pohodlné sedačce oddaně čekala jako zlověstný příslib bezbřehé prázdnoty, což bylo také to jediné, co do terapie přinášela. Tedy vlastně kromě obrovských ňader, která Danielovu pozornost upoutávala více než spolehlivě.
Pohled mu sklouznul na hodiny zavěšené nad křeslem pro pacienty a zkoušel si vzpomenout, kdo má být tečkou za jeho dnešními nepříliš veselými terapeutickými seancemi. Nebo se nechá překvapit a při otevření dveří bude znovu předstírat s blahosklonným úsměvem, že před sebou vidí nejen dobře známou a očekávanou tvář, ale i celý životní příběh, který k ní patří?
Dříve než Daniel stačil rozluštit svůj malý soukromý rébus, vytrhl ho z rozjímání poslední pacient toho dne halasným a nezvykle brzkým příchodem. Do ordinace vtrhnul bez klepání, na čele se mu třpytily kapky potu a vypadal velmi rozrušeně.
„Doktore, tohle si musíte poslechnout,“ vyrážel ze sebe místo pozdravu mezi pokusy o pravidelné dýchání. Ano, jistě, Karel Plachý, policejní důstojník, který ho navštěvoval několik měsíců kvůli nízkému sebevědomí a problémům s partnerkou. Jeho příjmení i prožívání ale ostře kontrastovalo s jeho postavou, která spíš připomínala nahrbeného boxera chystajícího se nelítostně dorazit svého už tak dost zmláceného soupeře. Neexistující krk by z něj téměř dělal hlavonožce, nebýt trupu, který se impozantně klenul do prostoru a vytvářel dojem, že jeho majitel kolem sebe potřebuje víc místa k žití než většina lidských obyvatel této planety.
„Dobrý den, samozřejmě mě zajímá, s čím přicházíte, ale zároveň bych vám rád nabídnul prostor pro to, abyste se mohl vydýchat a v klidu se usadit,“ pokusil se Daniel zpomalit rozjetý vlak slov a pocitů Karla Plachého. Zabralo to jen částečně, ale pacient se alespoň posadil a lačně se napil z nabídnuté skleničky s minerálkou. Během několika minut se ovšem ukázalo, že za dramatickým entrée se skrývá snůška banalit a opakovaných nářků na naschvály ze strany kolegů, kteří neprojevovali žádný respekt k fyzickému vzrůstu Karla Plachého, přičemž ještě menší respekt k němu projevovala jeho vlastní žena, což ho dohánělo k naprostému šílenství. To však neuměl dát najevo, takže zrovna teď působil jako raněný a nemotorný buvol, který může stejně dobře vzbuzovat lítost, jakož i zlomyslný smích dobře známý divákům pořadů typu Natoč to.
Daniel právě přemýšlel, jak tento svůj pocit stravitelně zaobalit do zpětné vazby a seznámit s ním svůj protějšek, když jeho pozornost upoutal poměrně velký škrábanec na policistově levé tváři, kterého si až doposud z nějakého důvodu nevšiml. Byl si však naprosto jistý, že při minulé návštěvě tam škrábanec nebyl. Pracovní úraz? Nebo pro Daniela těžko pochopitelné hrátky chovatelů koček se svými mazlíčky? Ještě nějakou dobu přemýšlel nad tím, co mohlo Golema poškodit, ale únava dnešního dne nakonec zvítězila a Daniel přepnul na autopilota, který spolehlivě v pravidelných intervalech pokyvoval jeho hlavou, zaujatě mručel a po vzoru Rogersovských terapeutů občas vyluzoval významné a táhlé „Hmmm“.
„… a tak jsem jí jednu fláknul,“ pravil zrovna Karel Plachý s evidentní úlevou a poplašné červené světlo v kokpitu Danielova pracovního letounu se rozsvítilo naplno. Komu proboha jednu fláknul?! A jak to souvisí s Plachého novou image Jofrey de Peyraca? Určitě nějak ano, a dlouhá léta trénovaný zpětný chod myšlenek a dialogů mu jeho podezření záhy potvrdil. Policista proti němu mu právě sdělil, že zmlátil svou zákonnou manželku a že z toho má vesměs dobrý pocit.
Daniel začal horečně přemýšlet, jak dát pacientovi najevo, že s jeho postupem rozhodně nesouhlasí, ale zároveň ho za něj neodsuzuje a nekritizuje, což bylo nakonec to, co zvedlo hráze dlouho zadržovaného vzteku a udělalo z nesmělého hromotluka skutečného násilníka. Jeho žena byla totiž evidentně mistrem nejapných poznámek, sekýrování a kritizování, které jako žihadla běsnícího roje včel zasazovaly zranitelnému sebevědomí policejního důstojníka jedno jedovaté bodnutí za druhým. Trvalo to tak dlouho, až mu došla trpělivost a náhle projevená bolest na křídlech vzteku našla svůj cíl. Nutno dodat, že cíl musel vyhledat lékařské ošetření a nebyl na tom zdravotně zrovna nejlépe.
„To mi nepřipadá jako úplně konstruktivní řešení,“ pronesl Daniel po chvíli mlčení a pozoroval měnící se výraz tváře naproti němu. „Já vím… Já se za to taky stydím,“ hlesl sotva slyšitelně Golem a velkýma rukama si nemotorně promnul červené a unavené oči. Daniela v té chvíli napadlo, že ani on už nemá dnes dost sil dovést sezení do nějakého jasného a prospěšného konce, a tak upnul všechnu svou pozornost na supervizi, která ho odpoledne ještě čekala. Nemohl se přitom zbavit dojmu, že pokud někdy potřeboval supervizní sezení opravdu nutně, bylo to právě teď. Naposledy se setkal se svou supervizorkou asi před půl rokem, a to je pro unaveného terapeuta středního věku, kterého začala beznadějně stravovat každodennost, docela dlouhá doba. Navíc Evelína byla zkušená a milá dáma, která mu i přes všechny zkušenosti s přenosovými vztahy stále natolik připomínala maminku, že se při představě následujících několika hodin vnitřně zatetelil jako malý chlapec. Problémy Karla Plachého se začaly rozpouštět ve světle nadcházejících událostí jako máslo na slunci.
„A jak se vám daří jinak? Pardon, mohu vám dolít ještě trochu vody? Je děsné vedro,“ zeptala se Evelína poté, co probrali několik naléhavých či komplikovaných případů, z nichž Karel Plachý zaujímal jednu z prvních příček hitparády pacientů, s nimiž měl Daniel problém zůstávat v nějakém opravdovějším kontaktu. „Jak se mi daří jinak?“ zopakoval automaticky polohlasně a rukou si pomalu prohrábl své řídké kaštanové vlasy, než mu došlo, že možná právě v tom „jinak“ bude zakopaný pes.
„Popravdě řečeno, já vlastně ani nevím, teď jste mě zaskočila,“ odpověděl váhavě a díval se při tom do těch laskavých, ale přitom nesmírně bystrých očí paní Evelíny, aby si znovu uvědomil, jak šaramantní dáma a zkušená terapeutka proti němu sedí. „Vlastně jsem unavený, všechno mi začíná připadat čím dál tím stejnější a o něco víc vyčerpávající. Do práce, z práce. Neustálé tahanice s pojišťovnama, aby mi zaplatily za výkony, to nakonec znáte sama. V pondělí do servisu s autem, ve středu pro auto, ve čtvrtek znovu do servisu s autem, protože to blbě spravili… Když jsem jel za váma, po cestě dvě objížďky, bankomat pochopitelně nefungoval, takže jsem vám málem neměl čím zaplatit. Odpočinek? Ano, znám, šel jsem si zaplavat, ale plavčice s jemným mušketýrským knírkem mě vyhodila z bazénu, protože jsem prý neměl vhodný typ plavek. Uf.“
Při posledním slově vypustil Daniel z plic velké a úlevné množství vzduchu a napadlo ho, jak dlouho už potřebuje někomu říct o svých drobných bolístkách, o těch nenápadných kamíncích v mozaice, které samy o sobě můžou maximálně tlačit v botě, ale složeny v jeden celek člověku dříve či později zlámou vaz.
„Ano,“ přitakala Evelína a upravila si lem své až příliš barevné sukně. „Slyším, že je toho hodně. A teď mi to Danieli zkuste říct vážně, bez té nadsázky a vtipných komentářů.“
Věděl, že ta věta přijde, ale stejně na ni nebyl tak úplně připravený. Oči se mu zalily slzami a znovu zhluboka vydechl. „Ach jo, copak to nikdy neskončí? No je toho prostě hodně, žádný světlý bod, běžné lidské problémy, musíme se v tom tak babrat? Jsou lidé, kteří to neřeší, prostě žijí, nepřemýšlí za roh, já toho jen mám aktuálně jaksi plné zuby, to je všechno.“
Připadalo mu, že do tváře jeho supervizorky se vkradla přísnost kořeněná starostlivostí. „Jistě, jsou takoví lidé. Ale pokud vím, vy jste si vybral jinou cestu.“ Tečka na konci té věty udeřila do ticha jako palice do tympánu a Daniel se náhle pousmál.
„Co se teď děje? Zdálo se mi, že jste se usmál.“
„Ano, usmál… Jen mi tak blesklo hlavou… Vzpomněl jsem si na takový dětský pocit. Táta si kdysi přivezl z Afriky starý kolt, však víte, bavili jsme se několikrát o tom, že pracoval na Sahaře.“ Evelína přikývla.
„Měl jsem takové období, kdy mě přepadala zloba a vztek, takový ten pocit, že všichni jsou idioti a celý svět stojí za starou bačkoru, znáte to, ne? Ne? No dobrá, já ano, tak v těch chvílích jsem si tajně z tátova odemčeného trezoru na skříni vzal ten kolt, opásal se takovým jakoby kovbojským opaskem, pustil si k tomu nějakou dojemnou a silnou melodii a představoval si, jak si to vyřídím s celým světem. Víte, takový ten pocit ´Jednou vám to spočítám´, ta vidina satisfakce, to upozornění na křivdu, to vykřičení do světa, že jste mě všichni podceňovali a ubližovali mi, kreténi, a teď přišel čas splatit dluh!“ Konec věty pronesl hlasem rozhněvaného Clinta Eastwooda kráčejícího nepřirozeně pomalu saloonem, a sám se té stylizace zalekl natolik, že se na několik dlouhých vteřin odmlčel.
„Víte, uvědomuju si, jak velké téma spolu otevíráme, a jsem ráda, že i po těch letech máme co objevovat, ale zároveň si uvědomuju, že už nemáme dost času. Za sebe vám chci jen říct, že je mi opravdu líto toho malého kluka, který musel tímhle způsobem čelit tomu velkému a nebezpečnému světu kolem, a dařilo se mu to jen v představách, s pistolí v ruce. A zajímá mě, co a komu chcete vlastně spočítat.“
Daniel přikývl a zvedl oči, aby čelil další a poslední otázce tohoto setkání. I o této větě věděl, že přijde, ale na ni byl připravený více než dostatečně.
„Můžeme takhle skončit?“
„Jistě,“ souhlasil a posunul si brýle výš ke kořeni svého zpoceného nosu.
Po cestě domů si připadal rozmrzele a náladu mu nespravila ani Chiara Mastroianni a Benjamin Biolay, které si pouštěl tak hlasitě, až ho z toho rozbolela hlava. Klimatizace v jeho Fordu mu i po opravě zlomyslně pouštěla ledový vzduch výhradně na bosé nohy v sandálech, zatímco košile se mu potem lepila na záda. „To je zase den,“ povzdychl si nahlas a na poslední chvíli dupnul na brzdu, aby nesrazil cyklistu s nepříčetným výrazem ve tváři, který se evidentně rozhodl utkat se v nesmyslném závodu o přežití s celou kolonou spěchajících a netrpělivě popojíždějících aut. Srdce mu tlouklo až v krku.
Za další zatáčkou narazil na objížďku, a když míjel uzavřenou ulici, stačil si všimnout, že kromě dvou dětí s kyblíčkem a lopatičkou na ní nikdo jiný nepracuje. Jeho trpělivost a tolerance se ocitly na bodu mrazu, tedy tam, kde už nějakou dobu byly jeho nohy spočívající na pedálech automobilu. „Život není takový, jak si představujeme. Otázka je, jak s tím naložíme,“ vybavila se mu jedna z vět paní Evelíny a nevědomky přitom zašlápl plyn hluboko do podlahy. „To kdybych věděl,“ odpověděl poslušně své fiktivní společnici a připadal si přitom jako malý kluk, kterému táta půjčil auto a on se chce předvést, udělat něco šokujícího, třeba vjet na chodník jako v akčním filmu a troubit a křičet z okýnka, aby všichni uhnuli, protože on má důležité poslání, které může spasit lidstvo.
Vzpomínka na tátu v něm vyvolala touhu po změně, chuť sbalit si pár nezbytných věcí a odjet daleko, třeba do Afriky, kterou mu dlouhá léta připomínaly zaprášené sošky na polici v obýváku jejich starého rodinného domu, lovecký klobouk a nůž pověšené na stěně a špatně ukrytý kolt, ten, se kterým si tak rád hrával na splácení účtů celému světu. Kde to ten otec vlastně byl? V Zanzibaru? Nebo někde úplně jinde? Neříkal, že jezdil do Tripolis? To je ale přece v Libyi…
S policejní hlídkou, které se vůbec nezamlouvalo, že překročil povolenou rychlost a ještě u toho nebyl připoutaný pásem, Daniel ani nesmlouval. Dokonce se ani nerozčiloval, připadal si odevzdaný a rezignovaný, jako stroj, který dostal příkaz zaplatit pokutu a pokračovat v jízdě, tentokrát ovšem již předepsaným způsobem. Přesto však po chvíli pocítil něco, co se mu navzdory vzdělání a profesi nedařilo přesně zařadit do některé z oficiálních diagnostických kategorií. Nejvíc by tomu pocitu asi odpovídalo slovo Saudage, které jeho otec především na sklonku svého života používal velmi často. Osvojil si ho při jednom náhodném setkání s jakýmsi brazilským dělníkem, a ten mu po třetí sklence rumu v hospodě neurčité kategorie vysvětloval, že to znamená něco jako stesk po šťastných vzpomínkách.
„Miláčku….?“ Než si Daniel mohl úplně uvědomit, že zase nechala za oslovením tu zlověstnou pauzu, jako by se chtěla ujistit, že adresát je naživu a skutečně ji vnímá, hlas z koupelny pokračoval:
„Pojedeme k našim zítra odpoledne, nebo až v sobotu ráno?“
Kdyby se mu jeho řídké vlasy mohly ježit na hlavě, určitě by to teď dělaly. Opět dostal na výběr ze dvou možností, z nichž netouží ani po jedné. Dostal na výběr snad jedině proto, aby bylo nad slunce jasné, že ve skutečnosti na výběr vůbec nemá. Víkend stráví s rodiči, tedy přesněji s jejími rodiči, ať se mu to líbí, nebo ne. Znovu ucítil ten prudký nával vzteku a lítosti, tu podivnou syntézu pocitů, která ho v poslední době obklopovala stále silněji, a které přestával ke svému vlastnímu zděšení rozumět. Srdce mu bušilo rychleji než obvykle a nedokázal se navzdory veškeré snaze uklidnit. Měl chuť jí sprostě nadávat, urážet ji a vyčítat všechno za dlouhé roky zpátky, ale když si představil, že by to udělal, přepadla ho nezměrná lítost. Obraz jeho smutné, zraněné a zděšené ženy mu téměř vháněl slzy do očí.
„Broučánku…?“
A znovu. Vztek doprovázený zmatkem nad tím kolotočem emocí srazili lítost nemilosrdně k zemi a Danielovy ruce se samy sevřely v pěst. Představoval si někdy, že by ji udeřil?
„Ano?“ pravil opatrně a s vypětím všech sil se snažil o neutrální tón hlasu.
Vyšla z koupelny a tvářila se překvapeně: „Já na tebe mluvím, lásko…“
Díval se na ni, dlouze a beze slov. Jeho manželka měla na hlavě natáčky, což mu připadalo obzvlášť stupidní, ale pod noční košilkou jí prosvítala stále ještě pevná a špičatá ňadra. Pohled mu sjel níž a i přes látku dokázal rozeznat tmavší proužek pečlivě upraveného ochlupení nad jejím rozkrokem. Vždycky se mu líbilo, jak o sebe dbá, a přitom to nijak okázale nepřehání, a při té myšlence si uvědomil, že si dokáže velmi jasně vybavit každý detail a záhyb jejího roztaženého klína. Byla mu věrná? Mohla mu být vlastně vůbec po celou tu dobu věrná? Bylo by to proti přírodě, ale bylo by to hezké. Ačkoli na druhou stranu, kdyby ho podvedla, ulehčila by tak alespoň jeho vlastnímu svědomí, protože on sám manželský slib věrnosti dodržet nedokázal. No nic, svědomí je židovský výmysl, uklidnil se výrokem jednoho ze svých kolegů, jehož názory se ovšem obvykle příliš neslučovaly s lidskými právy a svobodami.
„Ano?“ opáčil znovu tiše.
„Já na tebe mluvím! Haló!“ Ještě stále se tvářila, že je celou situaci ochotna vnímat jako nepříliš povedený vtip, ale do jejího hlasu se už neoddiskutovatelně vplížil nádech zloby, který nenápadně sílil.
„Já na tebe taky,“ odpověděl úmyslně stroze, aniž by tím původně myslel cokoli dvojsmyslného. Když mu ovšem došlo to kouzlo nechtěného, začal si nad svou větou libovat. Já na tebe taky, opakoval si v duchu a nutilo ho to pousmát se. Pokusil se ještě do úsměvu propašovat trochu láskyplnosti, ale moc se mu to nepodařilo. Byl z toho škleb.
„Co se šklebíš?“ vytáhla ze svého repertoáru pokud možno bezstarostný tón hlasu, ale bezpochyby to byl poslední vstřícný krok z její strany. Ta bezstarostnost jí totiž evidentně stála hodně úsilí.
„Tak co se děje? Přeskočilo ti? Jsi normální?!“ Přehrada zadržovaných emocí povolila náhle a nečekaně, ale bohužel se tak stalo zároveň na obou stranách spojené nádrže jejich manželství. Někde z útrob jeho zmateného podvědomí zaznívala jakoby nesená ozvěnou věta, kterou dnes už jednou slyšel: „A tak jsem jí jednu fláknul.“
Daniel by byl schopen odpřísáhnout, že si na ten moment nevzpomíná. Možná by mu i soudní znalec přiznal nepříčetnost, kdo ví. Snad na sebe křičeli, házeli po sobě nádobím, jistě to bylo slyšet až na ulici, kde se ostatně trestuhodně roztříštil i jídelní servis po babičce. V jednom zlomku vteřiny uprostřed toho pekla, kdy se mu obavy o profesní pověst, láska, vztek i nenávist propletly do jednoho nepřehledného klubka, byla však jeho ruka rychlejší než myšlenky, rychlejší a silnější než všechno, co ho činilo lidskou bytostí. Krev mu pulzovala ve spáncích a klouby prstů sevřených v pěst ho překvapivě bolely, jako by nepočítal s tím, že i jeho tělo prožívá a cítí. V té samé chvíli, kdy jeho žena padala bezvládně k zemi, se v jeho životě všechno změnilo. Nenáviděl sebe za tu slabost, ale stejně tak nenáviděl svou ženu za to, že mu k ní dala záminku, že mu nezabránila v tom, aby se stal násilníkem. Čas s ním hrál nějakou zvrhlou hru, jako by chtěl zachovat v prostoru otisk toho okamžiku. Daniel slyšel každý úder vteřinovky na jejich nevkusných kuchyňských hodinách a pád těla v noční košilce na plovoucí podlahu jídelny mu připadal nekonečný a několikrát opakovaný. Teprve s praštěním hlavy o zem se za šťastnými vzpomínkami definitivně uzavřela hladina jejich společného osudu.
Jak to mohlo dojít tak daleko? Připadalo mu to absurdní. Téměř každý den poslouchal ve svém terapeutickém křesílku příběhy, které mu mnohdy zněly natolik neuvěřitelně, že by je většina scénáristů odmítla jako přitažené za vlasy, a přesto se staly a byly běžnou součástí životů lidí, se kterými se stýkal. A teď byl on sám hlavním hrdinou jednoho z nich, a neodvratně se blížící rozuzlení rozhodně nemělo příslib happyendu.
Balada o měsíci červnu se znovu rozjela, ale Danielovi se do melodie začala míchat i slova jeho jmenovce a zpěváka Landy, doplněná představou závěrečné scény z jeho oblíbeného filmu U konce s dechem. Teď parta fízlů jak z hororu po schodech běží nahoru za mnou, pobrukoval si mírně extaticky a pro jistotu ještě jednou nesmyslně zkontroloval pevnost svého opasku. Pravou rukou pevně sevřel pažbu staré, ale dosud funkční zbraně a ujistil se, že z téhle situace se opravdu nemůže probudit tak, jak se mu to obvykle dařilo uprostřed noci, když byl přepaden svými příležitostnými nočními můrami.
Při dalším hlubokém a rozechvělém nádechu naplno ucítil vůni letního večera a čerstvě posečené trávy. Absurdní kolotoč v jeho hlavě se roztáčel stále rychleji a rychleji. Slyšel Evelínin hlas, jak se ho ptá, co a komu chce vlastně spočítat. Modré světlo se míhalo a blikotalo na stropě jako strašidelný stroboskop na opuštěné diskotéce s jedním zoufale strnulým tanečníkem a sirény musely ječet někde uprostřed jeho hlavy, protože jinak si nedovedl vysvětlit, proč má pocit, že se mu lebeční kosti rozskočí od sebe jako slupka starého kokosového ořechu po úderu kladivem.
Daniel nevěděl, že v té samé chvíli se vedle v kuchyni probouzí z bezvědomí jeho žena, která je sice otřesená a zmlácená, ale rozhodně není mrtvá, jak si myslel od okamžiku, kdy její tělo dopadlo na zem a zůstalo na ní bez hnutí ležet, zatímco on sám se ocitnul v šoku. Nevěděl, že po schodech právě vybíhá dvojice policistů s rukama na pažbách svých služebních pistolí, z nichž ten pomalejší je jeho pacient Karel Plachý, který vzal večerní výjezd na sebe, aby se mohl svému terapeutovi zavděčit a pomoci mu urovnat nepříjemnou situaci bez větších tahanic a komplikací. A už vůbec nemohl tušit, že muž obývající protější dům, který policii zavolal, tak učinil jen proto, aby Danielovi znepříjemnil život, protože se už rok neúspěšně snažil svést jeho ženu, a s každým dalším neplatným pokusem v něm narůstala nenávist k tomu namyšlenému psychologovi, který byl jejím zákonným manželem.
Jediná jeho jistota se tak týkala myšlenky, že silnější filmový závěr si ve své bohaté fantazii ještě nepředstavoval. Ze sladkého hrdla Chiary vyklouzl další srdceryvný tón, dveře konečně povolily pod náporem policejních těl a Daniel tasil.