„Pane učiteli! Pane učiteli!“ Daniel zrychlil krok, ale jeho hlas se stále ztrácel v nepřirozeně dlouhé bílé školní chodbě. Zavolal tedy ještě jednou, tentokrát skoro křičel, a muž kráčející před ním konečně pootočil hlavu a zastavil se.
„Danieli… „ Znělo to, jako by si chvíli nemohl vzpomenout, s kým vlastně mluví. Poté rychle dodal káravě: „A už roky tě prosím, abys mi neříkal pane učiteli. Učí vás teď něco mnohem chytřejšího, než jsem já. Mimochodem, víš, že podle posledního nařízení z minulého týdne se má funkce jmenuje Obsahový koordinátor výuky?“ Daniel se usmál, líbil se mu ten ironický tón ve slovech pronášených s vážnou tváří, a kromě toho jinou reakci ani nečekal.
„Jak ti jde psaní, hochu?“ zeptal se muž smířlivě a instinktivně při té otázce ztišil hlas. V minulých letech se snažil Daniela podporovat v jeho úsilí stát se spisovatelem a trpělivě mu doporučoval všechny dostupné kurzy tvůrčího psaní, protože správně rozpoznal jeho talent, schopnost uchopit jakékoli téma a brilantně je zpracovat v rozličných žánrových odstínech. Zdálo se ale, že ani to mladému a nadšenému studentovi nestačilo.
„Právě proto jdu za vámi,“ odpověděl Daniel a úsměv mu z tváře zmizel. „Nejde. Psaní mi nejde a trvá to už dlouho. Nedokážu se pohnout z místa, protože v každém odstavci mě počítač zablokuje. Politicky nekorektní. Rasově nekorektní. Genderově nekorektní. Nekorektní podle Nařízení Jednotného evropského státu. Jednoduše nepřijatelné.“
Učitel se jmenoval Aurel a věděl, že chvíle, na kterou se připravoval roky, zřejmě přišla, respektive asi již nemělo žádný smysl ji dál odkládat.
Do smluvené schůzky s učitelem zbývala necelá hodina, a Daniel stále nebyl schopen splnit zdánlivě jednoduchý úkol, který mu Aurel zadal. „Než za mnou přijdeš, najdi si v literatuře cokoli od Raymonda Bradburyho. Obzvlášť bych doporučoval knihu 451 stupňů Fahrenheita.“ Jak dlouho už prohledával veškeré složky, archivy i novinky ve všech pěti Zónách internetu, ke kterým měl studentský přístup, a stále bez výsledku? Nakonec zklamaně mávnul předloktím přes horní hranu svého monitoru, aby se odhlásil ze systému, a vztekle zanadával, protože přenos dat jako obvykle napoprvé selhal.
„Ten Pikoč je ale krám,“ mumlal si pro sebe rozmrzele, ještě když si v předsíni chvatně oblékal bundu a nazouval boty. PIKOČ byla poněkud svévolně přeskupená zkratka pro Osobní, komunikační, platební a informační čip implantovaný do předloktí, a mezi studenty existovaly i vulgárnější verze názvu této moderní vymoženosti, která se přes bouřlivé protesty veřejnosti začala používat globálně a povinně teprve před pár lety. Po celou dobu ale celý systém trápily technické problémy, které se přes veškeré snahy zainteresovaných firem stále nepodařilo uspokojivě vyřešit.
„Takže? Předpokládám, že úkol jsi nesplnil,“ usmál se Aurel přátelsky a napil se čaje, který právě uvařil. Daniel se zatvářil zmateně.
„Tomu nerozumím. Hledal jsem někoho, kdo neexistuje? Žádná taková kniha v literárních databázích není. Proč jste mi zadal takový úkol?“
Aurel se chvíli díval před sebe a beze slova několikrát fouknul do hrnku s horkým nápojem. Potom konečně pohlédl na svého bývalého studenta a zeptal se mírně: „Danieli, máš doma knihy?“
„No tak, pane učiteli, co je to za otázku?! Mám megabyty knih, a dokonce mám i archiv starých audioknih a knih na paměťových kartách, to je dnes už sběratelská rarita!“
„Hmm,“ opáčil učitel s přehnaně obdivným tónem a shovívavě se usmál. Daniela to popudilo.
Chvíli to vypadalo, že se Aurel ještě chce na něco zeptat, ale najednou se rázně zvedl od stolu a řekl pevným hlasem: „Pojď se mnou, chlapče. Myslím, že jsme oba dozráli k dalšímu kroku výuky, pokud to tak můžeme nazvat. Chci ti ukázat trochu jiný svět, bez hlášení o korektnosti, bez Jednotných nařízení. Věřím ti, a věřím tomu, že ho dobře využiješ.“ Znělo to téměř jako proslov politika odstupujícího z funkce. Učitel vypadal odhodlaně a oči mu podivně plály.
Dveře, které Daniel otevřel, nevypadaly ani v nejmenším jako tajný vstup do jiné dimenze. To, co bylo za nimi, ale mladého literáta překvapilo natolik, že se znovu nadechl až ve chvíli, kdy ho k tomu učitel jemně vyzval. V nose cítil podivně zatuchlou vůni a před očima mu ubíhaly téměř nekonečné police plné pečlivě seřazených papírových knih, na jejichž přebalech rozeznával jména autorů a názvy děl. Police se táhly od jedné strany pokoje ke druhé a od podlahy až po strop, takže vytvářely celou ohromující stěnu v jinak nevábně působící místnosti.
„Můžeš se podívat zblízka, neboj se. Dříve to lidé mívali doma a dokonce se jim to líbilo.“
Daniel zaváhal, ale po chvíli rozpaků udělal nejistý krok vpřed. Teď už uviděl vyražená písmena docela zřetelně.
Hemingway, ten dostal nějakou cenu, to zná. Byron, zcela neznámé jméno, Miller, to snad bylo nějaké nekorektní porno, ne? Nietzsche, Nietzsche, proboha, to je snad dokonce něco protijednotného, Dostojevskij, asi středověk, Citadela, to je autor, nebo název díla? A tady je ten nešťastný Bradbury a jeho stupně Fahrenheita, no vida, takže existuje… Mozek mu pracoval na plné obrátky v marné snaze vydolovat ze svých zákoutí zbytky informací, které pobral loni na kurzu dějin literatury.
„Nechceš si nějakou zalistovat?“
O chvíli později seděli naproti sobě v omšelých křeslech a Daniel se ještě pořád nedokázal vzpamatovat z toho, co viděl. Bál se neznámého a uvědomoval si, že se náhle ocitnul na druhé straně zákona. Také se bál infekce, která ze zašlých papírových knih a tiskařských barev určitě hrozila. Proč o tolika titulech nikdy neslyšel?
„Netvař se tak vyděšeně, Danieli, nic ti nehrozí. Čaj?“ Učitel se snažil působit uvolněně, ale výraz jeho obličeje prozrazoval napětí. Když student nabízený čaj odmítl, nadechl se a pokračoval:
„Když jsem byl v tvém věku, taky jsem psal. Napsal jsem toho a vydal víc, ale ty první důležité pokusy mám pořád schované v rukopise. Podívej!“ Poslední slovo pronesl s jakousi křehkou naléhavostí, sáhl někam do útrob stolu a položil před Daniela něco, čemu říkal papírový blok.
Danielovo srdce se ještě více rozběhlo v poplašném rytmu a nevěřícně koukal před sebe. Má se toho dotknout? Učitelovy oči ho propalovaly. Pomalu a váhavě natáhl ruku před sebe a téměř štítivě otočil první list. Jakýmsi podivným a graficky nejednotným písmem tam stálo: A. S. Aurel, Degradace pokrokem. Následovalo několik kapitol a vybledlý letopočet s datem a místem napsání. Listoval dál. Paralely technokratické a totalitní společnosti, poznámky nikdy nevydané, sděloval titul další stránky. Obsah bloku studenta zneklidňoval, ale jeho forma ho nepřestávala udivovat. U stránky s nápisem Sjednocení jako vnucení uniformity zvedl hlavu a podíval se na Aurela.
„Co je to za písmo?“
Danielova otázka učitele pobavila, ale ovládl se a nasadil laskavý tón.
„Umíš psát?“ zeptal se místo odpovědi, a když uviděl studentův dotčený výraz obličeje, rychle dodal: „Nemyslím na všech těch pevných a projekčních klávesnicích. Myslím rukou, hochu.“
„Rukou…? Jak to myslíte, rukou?“ zeptal se Daniel přihlouple a nenapadlo ho nic jiného, než bezradně pokrčit rameny.
„No, čeká nás spolu dlouhá cesta,“ povzdychl si Aurel, položil před sebe prázdný list papíru a uchopil něco, co mohla být při nejlepší vůli parodie na předchůdce elektronické tužky. Se špičkou jazyka mezi rty a třesoucí se rukou pomalu střádal na papír kostrbatá písmena, každé jiné velikosti, graficky i stylově nejednotná a typologicky sotva zařaditelná. Když skončil, podal papír Danielovi.
„A teď ty. Zkus to.“
Daniela ale v té chvíli zachvátila panika. Bylo toho na něj najednou moc a neměl nejmenší tušení, jak se k celé věci postavit a co si o ní myslet. Potřeboval pryč, ven, daleko od zatuchlých nelegálních knih a polic plných prachu.
„Pane učiteli, já… Musím už jít domů.“ Rychle vstal a snažil se nevnímat Aurelovy rozšířené zornice a vystrašené oči.
„Teď nemůžeš odejít! Teprve jsme začali – Danieli!“ Studentovo jméno již zakřičel nahlas a prosba se změnila v příkaz. Učitel vstal a pokusil se svému dříve nadšenému a poslušnému žákovi zastoupit cestu, ale alespoň v této disciplíně slavilo Danielovo mládí svůj triumf. Po chvíli přetahování prudce odstrčil Aurela zpátky do křesla a bez dalšího rozloučení vyběhl ze dveří.
Za pár minut se ty samé dveře rozletěly pod náporem několika těl s dýchacími maskami na obličejích a Daniel mohl ve vysílačce policejního auta slyšet úryvky toho, co se odehrávalo v učitelově bytě: „Podle Ústavy Jednotného evropského státu přijaté na Celoevropském sjezdu… Jste zatčen za ilegální přechovávání a šíření knih, jejichž výroba a distribuce byly zakázány… ekonomicky nadměrně nákladné… směrnice o přechovávání infekčního materiálu a obecného ohrožení na základě bakteriologických rozborů…“
Daniel nastavil předloktí, aby poskytl svou identifikaci, apaticky nadiktoval důstojníkovi výpověď a byl odvezen k lékařské prohlídce do nemocnice. Ještě než auto zahnulo za nejbližší roh, otočil hlavu a zahlédl Aurela, jak ho policisté strkají do transportního vozu.
Když Daniel přišel domů, všichni už dávno spali. Pečlivě za sebou zavřel dveře svého pokoje, sedl si za stůl a rozechvěle zívl. Chvíli jen tak civěl do prázdna. Potom opatrně sáhl do kapsy a vytáhl zmuchlaný papír a dřevěnou tužku. Se špičkou jazyka mezi rty opatrně zkusil napsat první písmeno. Píšeš rukou, hochu, zamumlal si spokojeně a zkusil to znovu. Když skončil, venku svítalo. Rozkošnicky se protáhl, vstal a mezi datové nosiče s indexem Doporučená školní četba vložil zašlý papírový blok.