Mediální zlo

 

„Svá mláďata Češi osobně nevychovávají. Nebaví se s nimi o životě ani si s nimi nehrají a nezpívají. Přenechali výchovu masmédiím. Jejich potomci mají proto omezenou fantazii, neovládají mateřštinu a nedokážou se druhých dotýkat.“ 

 (Program Severomoravského divadla Šumperk k inscenaci Jana Krause Nahniličko, září 2002)

 

 Mýtus, nebo realita? (ukázka)

 

Otázku, zda existuje přímá souvislost mezi konzumací mediálního násilí a následným agresivním chováním, se pokusilo do dnešní doby zodpovědět více než tři tisíce vědeckých studií, které prokazují vztah mezi násilím prezentovaným televizí a následným násilným chováním dětí a mladistvých. Na podporu tvrzení, že v pozadí dětské delikvence mohou stát média, přispěla i statistika: Údaje pro Českou republiku říkají, že dnešní třináctileté dítě vidělo v televizi asi 52.000 vražd, znásilnění, ozbrojených loupeží a přepadení, přičemž „průměrné“ dítě stráví nejméně 25 hodin týdně před obrazovkou (Američané uvádějí příklad jedenáctiletého dítěte, které zhlédlo v televizi 8.000 vražd a 100.000 dalších násilných činů). Při veškeré snaze zaměřit se především na českého dětského diváka se nemohu vyhnout akcentaci zahraničních výzkumů (především amerických a německých), které jsou početnější, dlouhodobější a podrobnější než výzkumy domácí. Pro přesnější ilustraci problematiky tedy doplňuji, že podle studie Washingtonské univerzity by v USA ročně ubylo 10.000 vražd a 70.000 znásilnění, kdyby násilí zmizelo z obrazovek. Jeden z nejnovějších amerických průzkumů tvrdí, že televizní diváci v USA vidí každé čtyři minuty násilnou scénu. Zatímco v padesátých letech bylo 16 procent hlavního vysílacího času věnováno násilí, v současnosti je to již 70 až 80 procent. [1]

 

 

Situace v ČR a stav současné diskuze (ukázka)

 

Zatímco se autority západního světa přiklánějí k názoru, že televize z velké části vychovává skutečnost (a nikoli skutečnost televizi), postoje některých českých autorit, které (ač bez příslušného odborného vzdělání) svými vstupy do diskuze hýbají veřejným míněním ve prospěch bagatelizace celého problému. Příkladem budiž filozof Václav Bělohradský, který veřejně naprosto odmítá jakoukoli regulaci v televizní programové skladbě a opakovaně tvrdí, že „obava z negativního vlivu televize na děti je jen ideologickým manévrem, který zakrývá důležitější problémy“. Stejně tak např. jazykovědec Otakar Šoltýs tvrdí, že „potřeba zobrazovat násilí je přítomna v celých lidských dějinách“, což dokazuje na Odysseovi, který vraždí nápadníky své ženy Pénelopy, z čehož pro autora nakonec vyplývá, že psychologizace problému je zbytečným zveličováním a přeháněním.

Odborné názorové střety na tomto poli se ovšem bohužel také pohybují na poměrně široké škále – od přeceňování zhoubného vlivu médií a nepodložené generalizace až po dokazování blahodárného vlivu některých pořadů  a tvrzení, že negativní vliv médií je sice neustále proklamován, ale nikdy nebyl potvrzen. Na jedné straně pomyslné odborné barikády stojí např.  Doc. PhDr. Pavel Říčan, CSc., který na semináři Bílého kruhu bezpečí v říjnu roku 1994 [2], věnovaném právě vlivu násilí v médiích na děti a mládež, poněkud svévolně modifikoval myšlenky teoretika masové komunikace Marshalla McLuhana (rozdělení chladných a horkých médií apod.). Postoj Pavla Říčana je zřejmý, a bez skrupulí plošně útočí na televizi jako takovou. Jejímu zhoubnému vlivu přičítá téměř neomezený potenciál.

Na druhé straně názorového pólu stojí např. Bohuslav Blažek, který hovoří o „drastickém zjednodušování, jehož se naši domácí bojovníci proti mediálnímu násilí ve jménu svaté věci soustavně dopouštějí[3]. A logicky napadá Říčana za jeho postoj  a překroucení McLuhanových teorií a hypotéz. Blažkova kritika je však konstruktivní, poměrně citlivě referuje o „zacházení s obrazovkou“, podává návody a akceptuje také hledisko vývojové psychologie a věku dítěte. Jednoznačné odmítnutí, či přijetí televize podle něj přitom není možné.

Blíže Blažkovu stanovisku potom stojí mediální teoretici a odborníci, u nás reprezentovaní především Janem Jirákem a Barbarou Köpplovou (členové katedry masové komunikace a Centra pro mediální studia FSV UK Praha). Vedle seriózních rozborů a teorií mediálního vlivu ovšem staví poněkud nepatřičné trivializace a často celou zodpovědnost přesouvají na rodinu a školu. To je samozřejmě částečně relevantní a správný aspekt, ale právě proto, že  v mnoha případech televize vstupuje do hry jakožto „třetí dospělý“ a  ovlivňuje život mnoha českých rodin, nemůžeme podle mého názoru tento fakt ignorovat a odkazovat  na polovinu 19. století, kdy se poprvé objevily obavy, že média mohou kazit děti. Je snad zbytečné připomínat, že na prahu 21. století je situace v oblasti informačních a mediálních technologií naprosto odlišná a nesrovnatelná.

Z pohledu „druhé strany“, tedy samotných tvůrců mediálních obsahů, je existence a eskalace násilí logickou a funkční složkou programové skladby. Teoretik masové komunikace Michael Kunczik uvádí ve svém učebním textu [4] postupně velké množství příčin existence mediálního násilí. V přehledu je možno shrnout, že základních příčin nadměrného množství krve na obrazovkách (bez ohledu na typ pořadu) je několik.

V popředí stojí skutečnost, že násilí umožňuje v krátkém čase vybudovat  napínavou dějovou sekvenci a dovést ji do jasného konce. „Bez trochy násilí byste děj nikdy nedotáhli do konce. Člověk si nemůže dovolit řádný soudní proces, potřebuje pořad uzavřít za pár minut.“  (Výrok nejmenovaného producenta, tamtéž, s. 50) Násilné akce jsou jako vrcholy napětí  ideální možností k přerušení filmové sekvence pro zařazení reklamy, která většinu televizí živí. Násilí lze použít jako rychlý nástroj k dosažení cíle a  řešení konfliktů. Sledování násilí plní eskapistickou (únikovou) funkci od problémů, pomáhá překonat dočasné pocity deprese a manipulativním způsobem plní stabilizující funkci společnosti – narkotizovaní diváci sledují cizí pseudoproblémy a nedostanou se k tomu, aby přemýšleli o vlastní sociální situaci a jejích příčinách. Podobné závěry alespoň z části také uvádí a u nás prezentuje např. Syndikát novinářů ČR prostřednictvím svého zpravodaje Mediažurnál (např. leden/2000).

Svou roli hrají samozřejmě i zdánlivě banální fakta, která jsou mnohdy ve výzkumech přehlížena: „Používat televizi je jednoduché, člověk v podstatě nepotřebuje umět číst a psát.[5] I proto jsou masmédia nejúčelnějšími prostředky manipulace. Na rozdíl od ostatních médií má ale televize i řadu dalších „předností“, jak uvádí např. spisovatel Ivan Klíma: „Je srozumitelná, názorná, působivá a tedy i přesvědčivá. Prostý divák si ani nedovede představit, že obraz nemusí odpovídat skutečnosti.“ [6]