„Realita je zajímavější, než když si člověk vymýšlí.“
– Amir Slama
„Ryby. Dnes se objeví příležitost, která vám umožní ovlivnit události okolo vás tak, aby zapůsobily ve váš prospěch. Někdo blízký si bude přát, abyste vzali v potaz jeho přání, ale vy už máte jasno v tom, co chcete. Úspěch se dostaví brzy, chce to jen trochu trpělivosti. Na závěr samozřejmě podotýkám, že všechna znamení zvěrokruhu budou mít příležitost prožít dnešní den stejně dobře.“
Příjemný hlas moderátorky překryla uklidňující hudba, poručík Amir se usmál a pokusil se usrknout horké kávy, což se mu podařilo jen za cenu toho, že si opařil horní ret. Potichu zanadával a odložil hrnek na pracovní stůl před sebou. Ten letmý úsměv do prostoru patřil jeho bratrovi, který pracoval jako novinář a kromě jiného pravidelně vymýšlel horoskopy pro místní rozhlasovou stanici. Stejně pravidelně to ale dělával na poslední chvíli a ve stresu obvolával rodinné příslušníky, aby se nechal inspirovat jejich aktuálními problémy. Ryba Amir tentokrát neprozřetelně slíbila pomoc sousedovi při stěhování nějakého starého nábytku, ale vůbec se jí to nehodilo. Bingo. Zbývalo jen naformulovat celé sdělení tak, aby se v něm našlo co nejvíce lidí a nikoho neurazilo.
„Pane,“ do místnosti nakoukl podporučík Martin. „Dole jsou dva agenti pro vnitřní záležitosti. Zřejmě míří k nám,“ řekl téměř omluvně a hlavou kývl k jednomu z monitorů. Amir se ho dotknul a zvětšil obraz přes celou plochu. Dva lidé, muž a žena, se právě legitimovali na recepci. Když za Martinem zaklaply dveře, uchopil Amir hrnek s kávou, přešel k řídicí jednotce centrálního archivu a nečekaně prudkým pohybem nalil horký nápoj na její nejzranitelnější místo. Vzápětí se chytil za hlavu, lamentoval a naoko se pokoušel zabránit katastrofě, která už stejně proběhla. Doufal, že až budou zkoumat záznam, bude to vypadat jako nehoda. I když to v řídicí jednotce uspokojivě prskalo a linul se z ní poměrně slušný dým a zápach, velká část monitorů dál tupě zírala svým modrým pohledem do místnosti a dalo se očekávat, že škody v archivu nebudou bohužel nijak rozsáhlé. Tak tyhle události asi nebudou v můj prospěch, brácho, pomyslel si poručík Amir, neuroticky si posunul brýle na nose a zůstal stát uprostřed celého svého pracovního světa s rukama zabořenýma v kapsách a se rty pevně semknutými do úzké čárky.
„Miláčku? Slyšíš mě?“
Amir na sebe vykulil oči v zrcadle, otřel si pěnu z obličeje a vypnul vodu. Slyším, lásko, ale špatně, jako vždycky, když se holím, protože mi tady teče voda, a ty víš, že se holím, protože jsem o tom u snídaně mluvil.
„Amiii…?“ přerušilo jeho samomluvu další zavolání z chodby.
„Už jdu, Kim, slyším tě!“ zahalekal o něco méně vlídně, než měl v plánu, a vystrčil hlavu z koupelny. „Co se děje?“
Kim v lehkém župánku došla volným krokem až k němu, letmo ho políbila na tvář, hravým „Hmm…“ ocenila jeho vůni po holení a hladkou kůži, a teprve potom
klidně odpověděla:
„Máma potřebuje vědět, v kolik o víkendu dorazíme. Kvůli jídlu, znáš ji. Prý máme přijet co nejdřív. A kluci se už taky těší do přírody.“
„Jó?“ povytáhl Amir nevěřícně obočí, protože si uměl představit spoustu věcí, na které by se mohly dva dospívající plody jejich lásky těšit, ale příroda k nim rozhodně nepatřila.
„No, můžeme vyrazit hned v pátek ráno, jestli se nám podaří rozumně vstát. Jo a prosím tě, dnes večer mám šipky s klukama, je konec měsíce.“
„Ty abys ten váš sedánek někdy nevynechal, co? Stejně tam chodíte hlavně na pivo,“ řekla Kim káravě, ale láskyplně ho u toho znovu pohladila po tváři.
Amir zaváhal, protože myšlenka, která se najednou nepříjemně vyloupla z temných zákoutí jeho mozku, mohla oběma výrazně zkazit náladu, ale nakonec mu to nedalo.
„Miláčku?“
„Ano?“
„Měla by sis dávat větší pozor. Je to nebezpečné. Ve dne tady a večer tam, takže si vlastně nevybereš, já vím, ale měla bys to omezit.“
Přesně jak očekával. Obličej jeho ženy jako by zasáhl mráz. Emoce zmizely, tedy alespoň ty příjemné.
„Je to náš syn, stejně jako ti dva, co jsou teď vedle v pokoji. Jsem dost opatrná, neboj se. Srdci ale neporučíš, Amire. Lidem prostě nemůžeš nařídit, co mají cítit, jak mají mluvit a myslet a jak se mají chovat,“ sekla nepříjemně drápem v narážce na jeho práci, které zasvětil tolik času,
úsilí a nadšení. To poslední ale bohužel docela rychle vyprchávalo a nebylo to jen počtem odsloužených let. O tom spolu ale nikdy nemluvili.
„Dobře, lásko. Já se nechci hádat. Jen si prostě dávej pozor, ano?“
Odkývala mu to. Dříve se kvůli tomu hádali, často a velmi ostře. Kromě oboustranného zklamání ty bouřlivé výměny názorů ale nic dalšího nepřinášely. On jí vyčítal, že dává všanc nejen sebe a rodinu, ale i celou jeho kariéru, ona mu vyčítala, že nemá srdce a místo rodiny vidí jen paragrafy, pravidla a směrnice. Postupem času na pokusy přesvědčit svou ženu rezignoval, ale strach v něm zůstal.
„Žijte správně,“ ozvalo se od výčepu, když Amir vešel do prázdného tmavého lokálu s několika kulatými stoly a velkým starým sisalovým terčem v rohu místnosti.
„Když myslíte,“ odpověděl Amir pobaveně. Teprve při těch slovech se barman vynořil zpoza sklenic a tvář se mu rozjela do širokého úsměvu.
„Ahoj Ami! Rád tě zase vidím, jak se daří? Jsi tu první, jako obvykle, tak si sedni a dej si pivo. Jak jdou fušky pro ministerstvo? Už bude konečně na světě všechno správně?“
„To víš, že jo, José, makám na tom,“ usedl Amir nemotorně na barovou stoličku. Znali se s Josém už roky, od doby, kdy Amir obnovil kontakty s bývalými spolužáky, protože potřeboval alespoň někdy proložit práci a rodinný život nějakou jednoduchou chlapskou zábavou. Vymyslel si proto šipky, našel vhodný podnik a radoval se z početné party starých kamarádů, která se tehdy sešla. Neuplynulo ale ani půl roku, a u zašlého kulatého stolu a starých wolframových šipek s ocelovými hroty zbyli jen tři. Tahle sestava ale vydržela šest let, přežila několik závažných osobních turbulencí a zdálo se, že už ji nic nemůže ohrozit. Amir poděkoval za pivo a napil se. Protože byl dochvilný, věděl José z těch krátkých rozhovorů během čekání na ostatní o jeho práci v podstatě všechno. Třeba to, že pro Ministerstvo správnosti byl vybrán již v dětství a za svou budoucností šel cílevědomě a přímočaře. Nebo že začínal v Regionálních centrech dozoru a na začátku řešil jen banální prohřešky: do Jižního kantonu přišel někomu na mobil bílý smajlík – napomenutí, nebo už trestné body? Pán hledal v inzerátu mladou partnerku, ale nebylo to správné vůči starším opuštěným ženám. Trestné body. Paní chtěla jet na dovolenou do Afriky, ale nebylo to správné vůči jiným světovým destinacím, které tím ve svém výběru znevýhodnila. Napomenutí. Věděl také, že se Amir postupně vypracoval do Federálních dozorů a dostal se k větším věcem, například ke kontrole nošení jednotných plavek pro muže a ženy, které zabraňovaly nesprávnému vnímání pohlavních rozdílů na veřejnosti. Byl členem realizačního týmu, který se podílel na tvrdém potrestání velkých firem, jež ignorovaly fakt, že ženy mají odlišnou tělesnou teplotu, a v termínu nenainstalovaly genderově dvouzónovou klimatizaci. A nakonec sympatický barman věděl i to, že Amir stál za razií a likvidací posledních balíčků karet Černého Petra (o stejnojmenný film Miloše Formana se postaral kolega a kamarád Boris, který měl každou chvíli dorazit), a že byl dokonce v realizačním týmu, který přispěl k zákazu vánočního osvětlení na veřejných místech kvůli ohrožování zdraví občanů trpících epilepsií.
Věděl toho dost a názory si nechával pro sebe, ale už nemohl tušit, že sám Amir začínal pochybovat o správnosti některých nařízení. A že jedno z nich je navíc dlouhodobě v příkrém rozporu s jeho soukromým životem a jako obrovský kostlivec v pořádně rozhrkané skříni může kdykoli vypadnout a zlomit mu vaz. Shodou okolností na něj Amir zrovna myslel, když koukal na dno prvního dopitého piva. To nešťastné nařízení s dětmi…
„Už to sázej na stůl!“ zahalekal Boris ode dveří a bodře se zasmál. „Dneska druhej, jo? Tak to je rekord, vždycky chodí druhej Sven.“
Boris byl neustále výborně naladěn, ačkoliv mnohdy nebylo vůbec jasné, z čeho jeho dobrá nálada vlastně pramení ani jak si ji dokáže udržet.
„Co se ti zase povedlo, že tak záříš?“ zeptal se Amir s upřímnou zvědavostí a přátelsky ho objal. Boris ho políbil na obě tváře, jak to měl s blízkými lidmi ve zvyku, a vrhl prosebný žíznivý pohled na Josého.
„Člověče, náhodou jsi trefil do černého. Představ si, dělám teď Jamese Bonda!“
„Jamese Bonda? A co na něm proboha děláš?“ podivil se Amir.
„Co asi? Možná sis nevšiml, ale ta postava není zrovna vzor správnosti. Jednoznačně chybí díly, kde je James Bond gay, a hlavně kde je ženou! Vypracovávám pravidla chování a vzhledu Jenny nebo Jeanne Bondové, křestním jménem si zatím nejsem jistý, ale na tohle zpracování se obzvlášť těším,“ zasmál se bujaře a mocně se napil piva, které mu José bleskurychle donesl. Boris chtěl vždycky dělat kulturu, a tak ji dělal, s vervou a nekompromisně. Nejvíc pyšný byl na to, že odhalil více než tři tisíce knih s nesprávným obsahem v knihovnách ve Středním kantonu a postaral se o jejich zničení, a také na přejmenování pár desítek nesprávně nazvaných obrazů a dalších uměleckých děl vystavených ve významných muzeích a galeriích Federace. Několik ředitelů a kurátorů tehdy skončilo na dlažbě, ale Boris pro jejich stížnosti a nářky příliš pochopení neměl. Svou práci miloval a měl o ní jasnou představu, kterou se mu vzhledem k jeho hodnosti i konexím na ministerstvu dařilo naplňovat.